OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Úspešný vstup medzi kritikmi uznávané nádejné mená metalovej scény kapele TO-MERA dodal síl. Na obhajcovi debutu spred dvoch rokov si definitívne vymedzili pole pôsobnosti, sebavedome upustili z tarjovských gýčometalových zbytkov a rozhodli sa byť kapela výsostne progová – obohacujúca túto tiež dávno vyčerpanú definíciu o možnosti gotikou napáchnutých atmosfér, severom zaváňajúcej melodiky a ženského spevu. Urobili dobre. Sofomóru „Delusions“ možno vyčítať absenciu debutantskej živelnosti, ktorú obsahoval napriek prítomnosti ostrieľaného Lee Barretta debutový album, TO-MERA však tento deficit vynahradili sebavedomím a postúpením o stupienok vyššie na skladateľskej a aranžérskej stupnici. Zatiaľ to máme niečo za niečo.
Nedostatky však pokračujú. Zjavne priveľké sústo si vyberá daň v miernej zvukovej sterilite materiálu. Po remeselnej stránke si „Delusions“ možno celkom slušne užiť, otázkou však zostáva, čím hodlá byť TO-MERA iná a lepšia, než ostatní? Zatiaľ to vyzerá, že najmä prekvapivým vkusom čo sa syntetických zvukových bánk týka. Tie však fungujú tiež iba krátko. Ženským spevom? Samotný fakt, že tu je, je jednoznačné plus, opäť sa však opakujú nedostatky debutu. Julie Kiss je prinajlepšom priemerná speváčka a hoci sa kapela a zvukoví inžinieri snažia jej slabučký hlas kamuflovať filtrami a kompresormi, toto zistenie je iba otázkou krátkeho času. Škoda je to preto, že po melodickej stránke sa minimálne naozaj snaží. Zbytok je odrážanie sa od progresívnometalových mantinelov s reklamou divadla snov na jednej strane a mešuge striedačkou na strane druhej, medzi ktorými klávesák strihá pôsobivé piruety. Bohužiaľ však ten prípad, keď má poslucháč smolu, že hudbu nehrá, ale počúva. Hrať túto hudbu musí byť pre členov TO-MERA nepochybne vzrušujúca zábava, najmä v druhej polovici albumu, v ktorej sa inštrumentalisti doslova spúšťajú z reťazí. Nezainteresovaného poslucháča však zamrzí, že celý album je o vrcholnej skladbe „Asylum“ a zbytku, ktorý sa ju márne snaží dočiahnuť.
Vypočuť sa rozhodne oplatí, pretože napriek všetkému je maďarsko-britská banda nadpriemerná, navyše to vyzerá, že model požičať si zo správnych zdrojov, umne skombinovať a hravo si prispôsobiť kreatívne vystačí na dlhší čas. Zrejme však bez väčšej pridanej hodnoty, ktorá väčšinou z podobne remeselne napchatých albumov (napadá mi zatiaľ jediný album C-187) robí oveľa lepšie diela.
Čistá desiatka, mínus dva za speváčku a jeden za nie celkom naplnené ambície.
7 / 10
Julie Kiss
- spev
Lee Barrett
- basa
Tom MacLean
- gitara
Hugo Sheppard
- klávesy
Paul Westwood
- bicie
1. The Lie
2. Mirage
3. The Glory Of A New Day
4. Inside The Hourglass
5. A Sorrow To Kill
6. Asylum
7. Fallen From Grace
8. Temptation
Vynikající. Nenudící v jediné vteřině. Koncentrací nápadů doslova praská ve švech. Kontroverzní zpěv vyžaduje hodně poslechů, aby si posluchač zvykl, což rozhodně není správně a stráhávám za to score. Nicméně v jemnějších polohách - a zejména v těch jazzových - je Julie vynikající. Nebudu se ale vůbec zlobit, pokud ji v budoucnu kapela vymění za někoho schopnějšího.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.